Zdraví 4. ledna 2018

Autoimunitní onemocnění: je třeba léčit příčinu, ne následek

redakce 12 min 2929 přečtení

Autoimunitní choroby jsou jasným příkladem toho, že naše fyzická schránka je závislá na naší psychice. Kde mají autoimunitní onemocnění svůj původ?

Současná medicína se zaměřuje na léčení následků, nikoliv příčin. Ty je však často, a zvláště u autoimunitních onemocnění, potřeba hledat jinde. Klasická medicína je se svými strukturovanými postupy téměř bezmocná – může de facto pouze reagovat na projevy, tedy na následky autoimunitní nemoci. Organismus totiž při autoimunitním onemocnění nereaguje standardně. Ve snaze bránit se napadení virů, toxinů nebo alergenů vytváří protilátky, které však paradoxně napadají vlastní tkáň. Není tedy divu, že zde neúčinkují standartní postupy léčby.

Lékař je v nezáviděníhodné pozici. Vše, co může, je detailně sledovat situaci. Nemá však moc ji změnit, může pouze zmírnit příznaky. Dokud není známa a pojmenována příčina, léčba reaguje pouze na příznaky a nemůže být tedy účinná.

Autoimunitní onemocnění jako odraz sebedestruktivního profilu osobnosti?

Společným jmenovatelem velkého procenta pacientů s autoimunitním onemocněním je nedostatek pozornosti, chválení a podpory v dětství a dospívání. MUDr. Pavel Šácha na webu celostnimedicina.cz zveřejnil poznatky svého výzkumu. V databázi 20 210 pacientů, kteří trpí některou formou autoimunitní nemoci, vypozoroval opakující se rysy.

Charakteristická jsou traumata z dětství jako hádky nebo rozvod rodičů, časté prožívání situací spojených s ponižováním, pokořováním, nepřijetím a zesměšňováním ze strany sourozenců, spolužáků nebo blízkého okolí. Jedním z výrazných faktorů je tedy zjednodušeně řečeno nedostatečná podpora v nejbližších sociálních kontaktech. Ta dala základy nízkému sebevědomí, absenci sebelásky a programu sebedestrukce.

Původ autoimunitních nemocí často souvisí s traumatem z dětství, nedostatečnými projevy lásky nebo ocenění. Zdroj: Shutterstock

V období puberty zaznamenal Šácha zvláště u dívek časté problémy s mentální anorexií, které opět pramenily z nedostatku sebevědomí. To se dále promítá i do dospělého života. Tento deficit se vyznačuje konflikty s partnerem, rozvodovostí, ztrátou zaměstnání, špatnou orientací v sociálním prostředí. Mezi časté fyziologické prvky patří reakce na očkování, virová, bakteriální a plísňová onemocnění, stav zhoršuje užívání antikoncepce, časté užívání antibiotik i kouření.

Sebedestruktivní program jako nástroj pro udržení pozornosti

Deficit pozornosti a touha po ní je vlastně potravou pro nemoc. Lidé se sebedestruktivním programem mají nízké sebevědomí, a proto potřebují, aby jim někdo zvenčí neustále dokazoval, že na nich záleží, že je má někdo rád, že jsou někomu užiteční. Nemoc tedy poskytuje podvědomý ochranný plášť, dovoluje jim získávat od svého okolí pozornost, soucit. Jejich vnitřním přáním tedy v podstatě není uzdravení. Tento program může být nejen příčinou, ale i motorem nemoci. „Řada lékařských studií prokázala, že stres, strach a jiné negativní pocity a duševní programy narušují funkci imunitních buněk. U lidí, kteří prošli stavy chronické úzkosti, dlouhými obdobími ponižování, pesimismu, nepřerušovaného napětí či nelásky, bylo zjištěno dvojnásobné riziko vzniku některých chorob včetně astmatu, artritidy, bolestí hlavy, srdečních onemocnění, autoimunitních chorob,“ uvedl na webu celostnimedicina.cz Šácha.

Z toho pramení i to, že takoví lidé nejsou schopni sportovat, nebo udržet zdravý životní styl. Nemají se rádi, utápí se v sebelítosti, ve které si vlastně libují, protože jim dodává pocit, že mají právo na soucit. Častým rysem je i to, že nemají propojenou „hlavu s tělem“. Problémy často zajídají, nebo naopak trpí anorexií. Každopádně ke svému tělu nepřistupují s láskou, péčí či respektem. Mají nezdravý vztah sami k sobě i ke svému tělu, a to se odráží na celkovém psychickém i fyzickém strádání.

Naše tělo má samoléčebnou schopnost. Musíme změnit způsob uvažování, aby hlava dovolila tělu samoléčbu začít. Zdroj: Shutterstock

Samoléčebné schopnosti organismu

Dobrou zprávou je, že když se nám podaří na naše tělo napojit, poslouchat jeho potřeby, instinkt a instrukce, bude s námi více než ochotně spolupracovat. Německý publicista a dokumentarista Clemens Cuby se sám vyléčil z ochrnutí. Měl porušenou míchu a bez pomoci lékařů se zcela uzdravil. Díky tomu, že pozoroval samoléčebný proces vlastního těla rozšifroval tento „zázrak“ a vyvinul v metodu, která je inspirací lidem po celém světě.

"Její podstata tkví ve složitých a jemných procesech, které nazývám koncentrovanou prací s lidským vědomím. Všichni, kteří svou nemoc nebo svůj úraz dokázali přijmout jako výzvu, vám potvrdí, že právě zdravotní potíže byly důvodem k tomu, aby se dokázali zastavit a podívat se na svůj život z jiné perspektivy“ tvrdí v knize Léčení – zázrak v nás německý dokumentarista a publicista Clemens Cub a dodává: "Bez ohledu na to, zda se nakonec uzdravíme či nikoliv, můžeme díky nemoci získat novou kvalitu citlivosti pro vlastní duševní prožívání, které nám umožňuje přehodnotit minulost a novýma očima spatřit budoucnost“.

Co z toho vyplývá? Příčina autoimunitních onemocnění tkví leckdy hlouběji, než bychom se odvážili hledat, tedy v podvědomí. Zakořeněný program sebedestrukce se podobá bludnému kruhu, který je třeba prolomit. Ano, je to možné, ale je potřeba tomu uvěřit, odvážit se nahlédnout do hlubin podvědomí, otevřít staré křivdy, prožít zasuté emoce a přepsat program na nový, lepší, pozitivnější. Souboj s nemocí je tak často paralelním soubojem se sebou samým. Pokud tělo na fyzické úrovni reaguje sebedestruktivně, znamená to, že podlehlo sebedestruktivnímu vzorci. Zároveň však nastavuje zrcadlo, volá na poplach. Až nemoc nás často donutí se zastavit a svůj život a přístup k němu i k nám samotným přehodnotit. A jak je vidět na Clemesově případě, nikdy není pozdě na změnu.

Související